Všichni jsme byli v počátečním období našeho života dětmi. Nikdo z nás se tomu nemohl vyhnout, bez dětství by se totiž nikdo nemohl propracovat až do stavu zvaného dospělost.
A coby malí jsme si logicky všichni i hráli. Jistě, každý poněkud jinak, to podle toho, v jakém prostředí jsme vyrůstali, jaké rodiče, prarodiče či jiné příbuzné jsme měli a jak movití a přející tito byli, ale hráli jsme si. Pochopitelně i s různými hračkami nebo zařízeními.
A jestli jsme měli všichni v tomto ohledu něco společného, pak to, že jsme se houpali. Pochopitelně ne všichni stejně, ale houpali jsme se. A to bez ohledu na to, kolik let nás už od dob dětství dělí, jaké zrovna panovaly společenské poměry. Protože houpání k dětství vždy patřilo, patří a určitě i bude patřit.
Ti nejméně šťastní třeba využívali občasného pozvání od šťastnějších kamarádů nebo se houpali alespoň na laně uvázaném někde na větvi stromu, jiní ke stejnému účelu používali jiné doma na koleně vyrobené napodobeniny a ti nejšťastnější měli vlastní opravdovou houpačku.
A jakkoliv se poměry třeba od dob našeho vlastního dětství změnily, je skutečností, že třeba taková houpačka pro děti od 6 měsíců dodnes ani v nejmenším nepozbyla svého půvabu, přímo magicky přitahuje i děti dnešní. Které jsou v tomto ohledu stejné jako jejich rodiče i prarodiče, kteří také nejednou touze po zhoupnutí se propadali.
Jacísi badatelé prý dokonce přišli i na to, proč je tomu tak, proč nedokážeme v útlém věku něčemu podobnému odolat. Že prý taková houpačka přímo prospívá dětskému organismu, že působí na jisté mozkové centrum a přispívá k lepší koordinaci pohybu a zvýšení inteligence, že jde o adrenalinový způsob pohybu a přirozený pohyb, se kterým se lidé setkávají už od počátků své existence, už v období před narozením.
Ale názory badatelů tu vlastně nejsou podstatné. Podstatné je, že si malí človíčci houpačku oblíbili. A proto po ní touží. A proč jim neudělat nějakou takovou věcí radost, že?
